Specifika vzdělávání dětí s epilepsií v předškolním věku

Jak jsme si ukázali výše, pokud u dítěte s epilepsií nedochází k opožděnému vývoji a neprojevují se ani výrazné poruchy chování, není důvod k tomu, aby nemohlo navštěvovat mateřskou školu běžného typu. Naopak, začlenění takto nemocného dítěte do kolektivu ostatních dětí napomáhá jeho lepší adaptaci a zároveň zamezení prožívání pocitu méněcennosti.

Nezbytnou podmínkou k úspěšnému začlenění dítěte s epilepsií do třídy mateřské školy je ovšem velmi dobrá připravenost, a to jak z pohledu prostoru, organizace, tak i z hlediska připravenosti učitelů. Neboť právě na učitele, kteří s dítětem pracují, jsou kladeny velké nároky. Tyto nároky jsou spatřovány zejména v organizaci a v plánování vzdělávací nabídky, kdy je nezbytné brát ohled na schopnosti a případná omezení, která vyplývají z povahy onemocnění.

Jedná se zejména o nepřetěžování dítěte nebo o vynechávání aktivit, při nichž může dojít k pádům (prolézačky, horolezecké stěny) nebo které je nutné provádět za zvýšeného dozoru (plavání, jízda na kole). Bezpečnost a ostražitost je v případě přítomnosti dítěte s epilepsií v mateřské škole nezbytná. U skupiny, v níž je dítě s epilepsií, je ideální zajistit přítomnost nejméně dvou pedagogů, a to přinejmenším při pobytu venku. Nastane-li záchvat, postará se jeden o nemocné dítě a druhý o ostatní děti.

Kromě zajištění dostatečného pedagogického dozoru se také kvůli bezpečnosti někdy přistupuje například ke snížení počtu dětí ve třídě, k úpravě denního režimu (možnost odpočinku, přizpůsobení časové náročnosti vzdělávacích aktivit), k vybavení třídy kompenzačními pomůckami a vhodným didaktickým materiálem (rehabilitační míče, psací potřeby s ergonomickým tvarem) nebo k různým úpravám prostředí (snadno přemístitelný nábytek a jiné předměty ve třídě).

V neposlední řadě je také mnohdy nezbytné, aby mateřská škola navázala spolupráci s PPP nebo s SPC. Tato spolupráce je důležitá, neboť jak PPP, tak i SPC poskytují učitelům poradenské služby a pomáhají jim vytvářet vhodné podmínky pro všestranný rozvoj dítěte, a to i dítěte s epilepsií.

Čím se děti s epilepsií v předškolním věku liší od ostatních?

Následující charakteristiky samozřejmě neplatí ani zdaleka pro všechny děti s epilepsií, nastiňují však odlišnosti, které se u těchto dětí vyskytují častěji než u jiných.

U dětí předškolního věku s diagnózou epilepsie se někdy setkáváme s přetrváváním emoční lability, zvýšenou citlivostí na vnější podněty, s ulpíváním na malichernostech. U dítěte se může objevit bradypsychismus, který se projevuje celkovým zpomalením duševní činnosti. Takové dítě může na své okolí působit jako apatické nebo líné. Oslabení psychických funkcí se může projevit ve zvýšené unavitelnosti nebo naopak zvýšenou dráždivostí. U některých dětí s epilepsií přetrvává výrazná náladovost a sklony ke špatné náladě. Mohou se rovněž vyskytnout úzkostné stavy. Bázlivost, nervozita či agresivita mohou být také projevem obranné reakce dítěte na přetěžování. Vlivem léků, které dítě na epilepsii užívá, se mohou objevit i poruchy chování, které ovšem děti nemohou ovlivnit. Děti s epilepsií se někdy potýkají i s poruchami vnímání, s potížemi s pamětí, s pozorností, s učením, někdy také s myšlením i s řečí. Epilepsie jako onemocnění, které klade na nemocného i břemeno určitého společenského znevýhodnění, může také do značné míry ovlivňovat jednání dítěte a jeho přístup vůči okolí.

Jak ovšem víte, i některé děti bez jakékoliv diagnózy jsou citlivější, vnímavější k novým podnětům a potřebují klidnější přístup. Pro pedagoga je dobré vědět, že u dítěte s epilepsií se mohou podobné rysy vyskytnout, a to třeba jen přechodně, aby nebyl překvapen. Ostatně všechny děti v tomto věku potřebují laskavý a klidný přístup. Z bezpečného náručí rodičů (častěji maminky), z domácího prostředí, které jim bylo známé, přichází do školky, kde je vše nové (paní učitelka, třída, hračky, režim, spolužáci). Od učitelů se tedy vyžaduje především porozumění a trpělivost, přičemž by jejich přístup k nemocnému dítěti měl odrážet respekt k osobnosti dítěte, k jeho potřebám a případným zvláštnostem. Důležitá je i ochota a otevřenost.

Adaptace na školku: jak dítěti pomoci, aby si snáze zvyklo?

Nástup do mateřské školy je pro každé dítě významným přechodem v procesu socializace. Ze známého, rodinného prostředí přichází do zcela nového světa četných a poměrně složitých sociálních vztahů. Jak dobře víte z praxe, mezi dětmi jsou značné individuální rozdíly co do míry i způsobu vyhledávání sociálních kontaktů.

Pro dítě s chronickým onemocněním má kolektiv v mateřské škole stejně nenahraditelný význam jako pro zdravé děti. Jeho situace je ovšem o to složitější, že mnohdy nemá stejné podmínky jako jeho zdraví vrstevníci, a vnímá-li tyto rozdíly jako výrazné, ovlivňuje to jeho představy o mateřské škole.

S nástupem do mateřské školy se musí adaptovat nejen na nové podmínky trávení průběhu dne, ale také na změny, popř. omezení, které si žádá jeho onemocnění v novém prostředí. Začlenění do kolektivu mu dává prostor ověřit si dosavadní zkušenosti a získávat nové v širší sociální skupině. Setkává se s reakcemi okolí a učí se je zpracovávat a vyhodnocovat.

V této situaci je důležité, jaký postoj k němu zaujmou učitelky a jakým způsobem ho uvedou (představí) do kolektivu ostatních dětí. Je vhodné navázat úzkou spolupráci nejen s rodiči dítěte s diagnózou epilepsie, ale i s rodiči ostatních dětí.

Děti předškolního věku velmi citlivě vnímají společná pravidla skupiny (třídy), která si vytvářejí ve spolupráci s učitelkou, a hlídají si jejich dodržování. Zároveň však velmi dobře přijímají odlišnosti ostatních dětí a nepovažují je za zásadní. Obvykle berou dítě se znevýhodněním takové, jaké je. Předškoláci si bez problému zvykají na rozdílné potřeby, které s sebou nese chronické onemocnění jednoho z nich, přijímají je často jednoduše jako součást třídních pravidel. Vztahy ve skupině dětí tak mohou dítě s epilepsií (i jeho rodiče) významně podpořit. Problematické je, jestliže se dítě dostane do pozice outsidera, která se postupně ustaluje. Příčinou může být jeho případné nápadně zdrženlivé nebo agresivní chování. Významným prostředníkem je zde pedagog a způsob jeho prezentace, přístup k dítěti s epilepsií a ostatním dětem.

Nově diagnostikovaná epilepsie

Pokud dítě přichází do MŠ s již diagnostikovaným onemocněním, je možné předem zvážit možnosti a podmínky. Případná těžší adaptace na školku pak může být mylně přičítána právě onemocnění. Dítě bývá již zvyklé na změny, které si jeho stav vyžaduje. Projeví-li se u něj nemoc až během docházky, je nutné stejné vyhodnocení situace jako v prvním případě, ovšem s tím rozdílem, že dítě má za sebou prvotní adaptaci na nové podmínky předškolního zařízení. Nová diagnóza epilepsie by měla být začátkem vzájemné spolupráce mezi školkou, tedy učitelkami, a rodiči, popř. i odborným lékařem.

Specifika edukace žáků s epilepsií na ZŠ/SŠ →