Pedagog a dítě s epilepsií

Už jste se ve své praxi setkali s epileptickým záchvatem nebo s dítětem s epilepsií? Vzhledem k tomu, jak obvyklým onemocněním epilepsie je (má ji asi 1 % populace a u dětí se vyskytuje ještě častěji), je jen otázkou času, kdy i k vám do třídy či do družiny přijde dítě s epilepsií. Vzhledem k tomu, že držíte v ruce nebo čtete online tuto brožuru, takový moment nejspíš právě nastal. Nelekejte se. Slovo „epilepsie“ možná působí trochu strašidelně, ale jen do té doby, než zjistíte, co se pod ním skrývá.

Přečtete-li si aspoň letmo kapitolu pojednávající o tom, co epilepsie je a jak různě se může projevovat (na začátku této tiskoviny), bude vám zřejmé, že každé dítě s epilepsií je na tom jinak. Nemoc má mnoho podob, u různých dětí se projevuje různými způsoby a různě často; životy a vývoj dětí ovlivňuje do rozdílné míry; nestejné jsou případné problémy, s nimiž se děti s epilepsií vyrovnávají, jejich možnosti, omezení, schopnosti i vyhlídky do budoucna. Rozdíly jsou opravdu veliké.

Přestože paleta epileptických syndromů (druhů epilepsie) a jejich projevů je opravdu široká, pro všechny platí, že se NEJEDNÁ o psychické (duševní) onemocnění, nýbrž o neurologickou nemoc mozku. Inteligence dítěte většinou nebývá změněna. K tomu dochází pouze u některých forem choroby, při obzvlášť těžkém průběhu, u některých dětí, u nichž se dlouhodobě nedaří kompenzace (léčba není dostatečně úspěšná; jde o tzv. farmakorezistentní epilepsii), anebo když se k diagnóze epilepsie druží ještě určitá další postižení.

Z toho, co jsme si dosud řekli, plyne, že většina dětí s epilepsií nepatří do speciální školky nebo školy, ale do běžné.

Nevíte-li si rady, máte obavy, mnoho otázek apod., kontaktujte školní poradenské pracoviště ve vaší škole anebo školské poradenské zařízení (PPP, SPC).

Co máme dělat, když k nám do MŠ/ZŠ/SŠ má nastoupit dítě s epilepsií?

Děti, u nichž je epilepsie součástí těžkého zdravotního postižení, navštěvují speciální vzdělávací zařízení. Větší část dětí s epilepsií je však jinak zdráva a tyto děti navštěvují běžné základní školy. Stejně jako u jiných dětí s chronickým onemocněním je třeba brát ohled na individuální potřeby dítěte. Epilepsie by ale v žádném případě neměla být důvodem k vyloučení dítěte z kolektivu.

Co tedy dělat, když právě k vám do třídy nastoupilo či má nastoupit dítě s epilepsií?

Zbavte se strachu poznáním. Pokud jste tak ještě neučinili, seznamte se co nejdříve alespoň rámcově s první pomocí při „velkém“, tedy generalizovaném tonicko-klonickém epileptickém záchvatu. Přečtěte si stejnojmennou kratičkou kapitolku v části První pomoc při epileptických záchvatech (výše). Je to totiž právě bouřlivý průběh tohoto typu záchvatu, který bývá největším „strašákem“ v očích veřejnosti. I když zdaleka nejde o nejčastější typ záchvatu, právě kvůli jeho dramatické povaze se mnozí na lidi s epilepsií zcela zbytečně dívají se strachem a s nedůvěrou: Co když „to“ na něj najednou přijde? Co si počnu, vždyť mu nebudu umět pomoci! A co když při záchvatu zemře? Seznámení s fakty o generalizovaném tonicko-klonickém záchvatu i se zásadami první pomoci, která vůbec není tak náročná, jak by se mohlo zdát, vás značně uklidní a dodá vám důvěru, že si i v tomto případě poradíte.
Vyptejte se rodičů dítěte. Udělejte si čas na rozmluvu, třeba i na několik setkání s rodiči dítěte a seznamte se důkladně s jeho situací a potřebami. (Podrobněji téma probereme níže.)
Postupně se seznamujte i s dalšími fakty o epilepsii. Toto onemocnění je v populaci velmi obvyklé (v ČR žije až 100 000 lidí s touto diagnózou), a přesto o něm stále panuje řada mýtů. Informace, které načerpáte, nejenže zvýší vaši kvalifikaci a navíc vás nejspíš dále uklidní, ale také je budete moci příležitostně předávat třeba méně zkušeným kolegům. Veřejnost u nás má o lidech s epilepsií většinově značně zkreslené představy, které je potřeba odbourávat. Vy jako šiřitelé informací se tohoto procesu můžete významně účastnit.
Nebojte se dítě přijmout jen proto, že má epilepsii.

Co všechno zjistit od rodičů?

Nejenže každé dítě je jiné, ale jak jsme zmínili výše, také každý případ epilepsie má trochu odlišný průběh. Vždy záleží na konkrétní situaci právě toho kterého dítěte.

Proto pro vás budou zejména ze začátku naprosto klíčové informace od rodičů. Vyptejte se jich především na toto:

Jak se u jejich dítěte epilepsie projevuje? Jaké záchvaty mívá, jak vypadají, jak často se dostavují?
Přicházejí záchvaty v určitou typickou dobu nebo za typických podmínek? (Např. ve spaní, hned po probuzení, při zadýchání apod.)
Vypozorovali rodiče nějaké spouštěcí faktory, něco, co možná nebo určitě právě u jejich dítěte vede k nástupu záchvatu? Typicky mezi ně patří ospalost, někdy velké zadýchání (dítě se „uřítí“), méně často i velká fyzická námaha. Samozřejmě by měl být vždy brán ohled na schopnosti a výdrž dítěte. Rozhodně není třeba omezovat běžnou fyzickou aktivitu u každého dítěte s epilepsií. Spouštěče často zahrnují také emoční zátěž. U některých dětí vyvolávají záchvat světelné či zvukové efekty. Společně proberte, jak se těmto spouštěčům v podmínkách vaší školky nebo školy vyhnout.
Co dělat, pokud záchvat nastane? I v případě, že už obecně znáte zásady první pomoci při generalizovaném tonicko-klonickém záchvatu, si raději s rodiči zrekapitulujte, jak jejich dítěti případně pomoc poskytnete. Nejen že tím rodiče uklidníte, mohou vás také upozornit na nějaké důležité detaily, které se vztahují právě k jejich dítěti. Navíc i vy sami si tak upevníte důvěru ve vlastní schopnost dítěti v případě potřeby pomoci.
Co pomáhá právě tomuto dítěti po záchvatu? I zotavení po epileptickém záchvatu může u různých dětí vypadat různě. Dítě může být zmatené, možná vystrašené. Vy mu můžete pomoci lépe se se situací vyrovnat a vrátit se zpět „do normálu“. Zeptejte se rodičů, co se jim osvědčilo.
Jaké léky dítě na epilepsii bere? Dítě nejspíš bere antiepileptika (i když jsou i lehčí epileptické syndromy, které se léčí pouze úpravou životosprávy). U těchto léků je nesmírně důležité dodržovat pravidelné denní dávkování. Jestliže dávkovací režim zahrnuje také polední dávku, domluvte se s rodiči na jejím podávání.
Pozorovali rodiče u svého dítěte nějaké vedlejší účinky užívaných léků? Bývá jejich dítě po lécích třeba unavené, nebo naopak neposedné, roztěkané?
Velmi důležitou součástí léčby epilepsie u všech pacientů jsou režimová opatření, tedy úprava životosprávy. Ta souvisí především s dodržováním pravidelného spánkového režimu. Zeptejte se rodičů jak na něj, tak na další opatření. V dřívějších dobách byly někdy dětem s epilepsií z jídelníčku vyřazovány sladkosti, kakao, čaj apod., nikdy však nebylo prokázáno, že epilepsii zhoršují. Můžete se ale setkat s dítětem, jehož epilepsie vyžaduje léčbu tzv. ketogenní dietou (více ve stejnojmenné podkapitole v části Léčba, ale také níže).

Nebojte se rodičům dítěte s epilepsií zavolat, když si nejste něčím jisti. Většina z nich to ocení. Raději se ptát opakovaně a zdánlivě zbytečně, ujistit se, že vše správně chápeme, než riskovat neporozumění a následné problémy.

Co když dítě dostane epileptický záchvat?

Pokud jste byli předem informováni, že dítě má epilepsii, doufejme, že vás případný záchvat, byť i „velký“ s křečemi, tedy generalizovaný tonicko-klonický se ztrátou vědomí, příliš nezaskočí. Patrně už víte, že některý epileptický záchvat sice vypadá dramaticky a nebezpečně, ale ve většině případů dítě nijak neohrožuje. Nejspíš jste se už seznámili se zásadami první pomoci při záchvatech, a to jak teoreticky, např. v této brožuře v části První pomoc při epileptickém záchvatu, tak případně i prakticky, nácvikem s figurantem. Rodiče dítěte s epilepsií vám v ideálním případě vysvětlili, jak si počínat, když záchvat přichází (pokud to lze poznat); nastane-li, co je příp. třeba ohlídat konkrétně u jejich dítěte a jak dítěti nejlépe pomoci ze záchvatu se vzpamatovat. Již víte, že máte sledovat čas a pokud by záchvat do pěti minut neskončil (a dítě nepřišlo k vědomí), případně pokud by se ihned dostavil další, máte neprodleně volat záchrannou službu. Jste si vědomi i potřeby zaznamenat průběh záchvatu a následně jej popsat rodičům, případně lékaři. Zároveň byste měli zabránit nadměrnému rozruchu mezi dětmi a tomu, aby se shromáždily kolem spolužáka, u kterého záchvat probíhá. Pokud je dítě po probrání vyčerpané, je třeba ho nechat odpočinout i vyspat.

S epileptickým záchvatem se ovšem můžete setkat i u dosud zdravého dítěte. Dítě, které dostalo epileptický záchvat, epilepsií vůbec trpět nemusí. Jeden epileptický záchvat totiž ještě neznamená, že dotyčný má epilepsii. Za určitých okolností (např. při velkém vyčerpání, dehydrataci, „kocovině“) může takový záchvat dostat kdokoli z nás. Proto je velmi důležité vědět, jak poskytnout první pomoc, a neváhat tak v případě potřeby učinit.

Možná jste nejen vy dosud nevěděli, že dítě ve vaší péči a pod vaším dozorem trpí epilepsií. Možná je to novinkou i pro rodiče. Mnohdy je právě pedagog tím, kdo u dítěte zaregistruje začátek nemoci epilepsie. Ta se nemusí projevovat jen „velkými“ epileptickými záchvaty s křečemi (generalizovanými tonicko-klonickými záchvaty), které si většina lidí v souvislosti s touto nemocí představí. Epilepsie může mít za následek jen málo nápadné změny v projevu dítěte. Dítě například může trpět pouze tzv. „absencemi“, tedy okamžiky nepřítomného pohledu, zahledění, zakoukání. Absence trvají jen několik sekund a žádný další neobvyklý projev se po nich nedostavuje. Dítě může trpět také typem fokálních záchvatů, které se projevují například chvílí nereagování, mimovolnými pohyby podobnými tikům, brněním v končetinách nebo třeba jen mlaskáním. V těchto chvílích dítě většinou nemůže dobře mluvit a reagovat na to, co se děje kolem něj. Vypadá to, že je na okamžik „duchem jinde“, což se přirozeně stává i dětem bez epilepsie. Pokud se však takové momenty opakují, je dobré zbystřit. (Více o různých typech záchvatů opět v příslušné kapitole části Co je epilepsie?).

Podpůrná opatření ve vzdělávání. Asistent pedagoga

„Jelikož jsme ve druhé třídě měli problémy s učením, co se týče psaní diktátů, čtení, různých pracovních činností pod časovým tlakem, chtěla jsem nechat Jonáše vyšetřit ve speciálně pedagogickém centru. Na základě vyšetření bylo doporučeno, aby škola požádala o asistenta pedagoga na celou dobu vyučování.

Do té doby jsem s třídní učitelkou vycházela velice dobře, velmi jsem oceňovala její přístup k Jonášovi, její trpělivost a vlídnost. Volaly jsme si, vše spolu řešily a myslím, že to klapalo. Jakmile jsem donesla do školy papír z poradny, že je doporučen asistent, paní učitelka tím zřejmě byla nemile překvapena a řešila se mnou, zda Jonáš vůbec asistenta potřebuje. Že to přeci celkem zvládá a ona mu dá na vysvědčení z českého jazyka tedy dvojku… Copak nepochopila, že vůbec nejde o známky, že je sice hezké, že druhou třídu tak nějak zvládl, ale od třetí třídy trošku přituhuje v učení a on zvládat zřejmě přestane?“

V prvním stupni podpůrných opatření si sama škola zpracovává plán pedagogické podpory. V případě, že jsou dítěti přiznána podpůrná opatření druhého stupně, je nutné vypracovat individuální vzdělávací plán, který vypracovává škola již ve spolupráci se školským poradenským zařízením.

Důležitou podmínkou úspěšnosti vzdělávání dětí s epilepsií v předškolním období je nejen vhodná volba vzdělávacích metod a prostředků, jež jsou v souladu s podpůrnými opatřeními, ale i uplatňování profesionálního přístupu učitele, popřípadě učitelů, kteří se na vzdělávání dítěte s epilepsií podílejí. V neposlední řadě je také nutné vytvořit dobré podmínky pro pozitivní přijetí takto nemocného dítěte v kolektivu ostatních dětí. Škola by v takovém případě měla navázat jak úzkou spolupráci s rodiči dítěte s diagnózou epilepsie i s rodiči ostatních dětí, tak i začít těsně spolupracovat s dalšími odborníky a se školskými poradenskými zařízeními.

Pokud je charakter obtíží žáka takový, že postačují pedagogické postupy, pak škola volí 1. stupeň podpůrného opatření. Může postačovat zvýšená individualizace v postupech práce s dítětem. Někdy je třeba, aby se na úpravách v postupech vzdělávání dítěte domluvilo více pedagogů. Pak je vhodné vytvářet plán pedagogické podpory. Plán stručně popisuje, kde má dítě (žák) problémy, co se v postupech práce změní a jak se to promítne do metod práce, do organizace vzdělávání dítěte i do jeho hodnocení. Popis má být stručný, je záznamem pro pedagoga/pedagogy o tom, jak s dítětem pracuje/pracují a s jakým úspěchem. (Škola může mít jiný způsob zápisu těchto opatření. Zpracovávat PLPP není zákonnou povinností, školy využívají různé systémy předávání informací, které používají v souladu s opatřeními GDPR.) Pokud zvolené úpravy v práci s žákem nepovedou ani po třech měsících k očekávané změně, obtíže žáka budou pokračovat nebo se budou ještě zhoršovat, pak se škola s rodiči domluví na návštěvě školského poradenského zařízení, tj. pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra.

Školské poradenské zařízení žáka objedná k posouzení jeho vzdělávacích potřeb. Na základě vyhodnocení všech podkladů, se kterými žák do PPP nebo SPC přichází (plán pedagogické podpory, vyšetření lékařů a klinických odborníků, vyšetření z jiných školských poradenských zařízení atd.), poradna dítě vyšetří, aby mohla jeho speciální vzdělávací potřeby odborně posoudit.

Po vyšetření a vyhodnocení všech souvislostí školské poradenské zařízení vydává škole tzv. doporučení ke vzdělávání žáka se speciálními vzdělávacími potřebami, které obsahuje závěry z vyšetření žáka a doporučovaná podpůrná opatření.

Podpůrná opatření mohou zahrnovat:

Úpravu metod a forem vzdělávání žáka.
Podporu školním poradenským pracovištěm.
Úpravu obsahu vzdělávání a případně úpravu výstupů ze vzdělávání u žáků, kde je tato úprava možná a nezbytná.
Změny v organizaci vzdělávání (organizace výuky, volnočasových aktivit, prostorového uspořádání, práce s délkou vyučovací hodiny, délka přestávky, zařazení častějších přestávek, počet žáků ve třídě nebo skupině…).
Individuální vzdělávací plán.
Zapojení asistenta pedagoga, dalšího pedagogického pracovníka, školního psychologa či školního speciálního pedagoga.
Podporu pro žáka – např. průvodce pro orientaci v prostoru, osobního asistenta nebo přítomnost další osoby.
Metodickou podporu v intenzivní podobě ze strany školského poradenského zařízení po dobu šesti měsíců – např. pravidelnými návštěvami a konzultacemi zaměstnance poradny přímo ve škole.
Doporučení ohledně hodnocení žáka – školské zařízení doporučuje přesně, jak je třeba zohlednit specifika žákových obtíží v jeho hodnocení a sebehodnocení, jak pracovat s kritérii, s motivací a s postoji žáků ke vzdělávání.

Plán pedagogické podpory nebo individuální vzdělávací plán by rozhodně neměl být jen formálním „kusem papíru“. Měl by být sepsán tak, aby skutečně funkčně sloužil vám pedagogům při práci. Zároveň by s ním vždy měl být seznámen rodič i žák či student a všemu v dokumentu by měli plně rozumět.

„Nástupem na druhý stupeň Jonášovi asistentka zůstala. Máme mladého, bezdětného pana učitele, děti ho zbožňují, je velice aktivní a dobře učí – pouze komunikace mezi námi dvěma není, tak jak bych si představovala, ale to bych asi chtěla moc :–) Řeším tedy vše s asistentkou a ona zase s panem učitelem. Myslím si, že jemu to tak více vyhovuje.“

V čem může žákovi s epilepsií pomoci asistent pedagoga?

V legislativě jsou uvedeny následující činnosti, které vykonává asistent pedagoga:

Zajišťuje přímou pedagogickou činnost při vzdělávání a výchově podle přesně stanovených postupů a pokynů učitele nebo vychovatele zaměřenou na individuální podporu žáků.
Zajišťuje podporu žáka v dosahování vzdělávacích cílů při výuce a přípravě na výuku. Žáka přitom vede k nejvyšší možné míře samostatnosti.
Zajišťuje výchovné práce zaměřené na vytváření základních pracovních, hygienických a jiných návyků žáků.
Zajišťuje pomocné výchovné práce zaměřené na podporu pedagoga zvláště při práci se skupinou žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP).
Zajišťuje pomocné organizační činnosti při vzdělávání skupiny žáků se SVP.
Pomáhá při adaptaci žáků se SVP na školní prostředí.
Zajišťuje pomoc při komunikaci se žáky, zákonnými zástupci a komunitou, ze které žák pochází.
Zajišťuje nezbytnou pomoc při sebeobsluze a při pohybu během vyučování i při akcích pořádaných školou.
Zajišťuje pomocné výchovné práce spojené s nácvikem sociálních kompetencí žáků se SVP

Možností podpory je samozřejmě více, vždy záleží na konkrétní situaci a potřebách daného žáka. Asistent pedagoga může také pracovat v družině, může podporovat děti se SVP na akcích pořádaných školou apod.

V současné době je možné využívat tzv. „sdíleného asistenta pedagoga“, což v praxi znamená, že asistent může při výuce podporovat více dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Rodiče se tedy mohou domluvit s vedením školy na možné pomoci asistenta, který je např. ve třídě z důvodu přítomnosti žáka s vážnějším handicapem (tělesné postižení, autismus aj.). V poslední době jde vývoj situace s pedagogickými asistenty tím směrem, že asistenti podporují učitele v práci s heterogenní skupinou žáků. Upouští se tedy od modelu tzv. „jeden na jednoho“, kdy se asistent věnoval jen žákovi se SVP. Naopak v současné době se začíná klást důraz na potřebu většího kontaktu pedagoga s žákem se SVP, takže např. asistent pedagoga dle instrukcí učitele pracuje se třídou či skupinou žáků, aby měl učitel více prostoru a času na práci se žákem se SVP. Pro děti s epilepsií to může být výhodné i z toho důvodu, že děti i učitelé přestávají řešit, „čí ten asistent ve třídě je“, a začínají asistenty vnímat jako přirozenou součást života třídy.

„Nyní Anežka navštěvuje integrovanou školku, kde je pod dohledem asistenta pedagoga. Ačkoliv kvůli snížené imunitě dochází do školky jen zřídka, a to jen na dopoledne, je znát, že kolektiv dětí jí dělá dobře. Oproti svým vrstevníkům je velmi rychle vyčerpaná, unavená, velice těžko navazuje kontakt, ale těší nás, že se postupně mezi děti zapojuje a do školky se začíná těšit, hlavně na paní asistentku.“

Specifika vzdělávání dětí s epilepsií v předškolním věku

Jak jsme si ukázali výše, pokud u dítěte s epilepsií nedochází k opožděnému vývoji a neprojevují se ani výrazné poruchy chování, není důvod k tomu, aby nemohlo navštěvovat mateřskou školu běžného typu. Naopak, začlenění takto nemocného dítěte do kolektivu ostatních dětí napomáhá jeho lepší adaptaci a zároveň zamezení prožívání pocitu méněcennosti.

Nezbytnou podmínkou k úspěšnému začlenění dítěte s epilepsií do třídy mateřské školy je ovšem velmi dobrá připravenost, a to jak z pohledu prostoru, organizace, tak i z hlediska připravenosti učitelů. Neboť právě na učitele, kteří s dítětem pracují, jsou kladeny velké nároky. Tyto nároky jsou spatřovány zejména v organizaci a v plánování vzdělávací nabídky, kdy je nezbytné brát ohled na schopnosti a případná omezení, která vyplývají z povahy onemocnění.

Jedná se zejména o nepřetěžování dítěte nebo o vynechávání aktivit, při nichž může dojít k pádům (prolézačky, horolezecké stěny) nebo které je nutné provádět za zvýšeného dozoru (plavání, jízda na kole). Bezpečnost a ostražitost je v případě přítomnosti dítěte s epilepsií v mateřské škole nezbytná. U skupiny, v níž je dítě s epilepsií, je ideální zajistit přítomnost nejméně dvou pedagogů, a to přinejmenším při pobytu venku. Nastane-li záchvat, postará se jeden o nemocné dítě a druhý o ostatní děti.

Kromě zajištění dostatečného pedagogického dozoru se také kvůli bezpečnosti někdy přistupuje například ke snížení počtu dětí ve třídě, k úpravě denního režimu (možnost odpočinku, přizpůsobení časové náročnosti vzdělávacích aktivit), k vybavení třídy kompenzačními pomůckami a vhodným didaktickým materiálem (rehabilitační míče, psací potřeby s ergonomickým tvarem) nebo k různým úpravám prostředí (snadno přemístitelný nábytek a jiné předměty ve třídě).

V neposlední řadě je také mnohdy nezbytné, aby mateřská škola navázala spolupráci s PPP nebo s SPC. Tato spolupráce je důležitá, neboť jak PPP, tak i SPC poskytují učitelům poradenské služby a pomáhají jim vytvářet vhodné podmínky pro všestranný rozvoj dítěte, a to i dítěte s epilepsií.

Čím se děti s epilepsií v předškolním věku liší od ostatních?

Následující charakteristiky samozřejmě neplatí ani zdaleka pro všechny děti s epilepsií, nastiňují však odlišnosti, které se u těchto dětí vyskytují častěji než u jiných.

U dětí předškolního věku s diagnózou epilepsie se někdy setkáváme s přetrváváním emoční lability, zvýšenou citlivostí na vnější podněty, s ulpíváním na malichernostech. U dítěte se může objevit bradypsychismus, který se projevuje celkovým zpomalením duševní činnosti. Takové dítě může na své okolí působit jako apatické nebo líné. Oslabení psychických funkcí se může projevit ve zvýšené unavitelnosti nebo naopak zvýšenou dráždivostí. U některých dětí s epilepsií přetrvává výrazná náladovost a sklony ke špatné náladě. Mohou se rovněž vyskytnout úzkostné stavy. Bázlivost, nervozita či agresivita mohou být také projevem obranné reakce dítěte na přetěžování. Vlivem léků, které dítě na epilepsii užívá, se mohou objevit i poruchy chování, které ovšem děti nemohou ovlivnit. Děti s epilepsií se někdy potýkají i s poruchami vnímání, s potížemi s pamětí, s pozorností, s učením, někdy také s myšlením i s řečí. Epilepsie jako onemocnění, které klade na nemocného i břemeno určitého společenského znevýhodnění, může také do značné míry ovlivňovat jednání dítěte a jeho přístup vůči okolí.

Jak ovšem víte, i některé děti bez jakékoliv diagnózy jsou citlivější, vnímavější k novým podnětům a potřebují klidnější přístup. Pro pedagoga je dobré vědět, že u dítěte s epilepsií se mohou podobné rysy vyskytnout, a to třeba jen přechodně, aby nebyl překvapen. Ostatně všechny děti v tomto věku potřebují laskavý a klidný přístup. Z bezpečného náručí rodičů (častěji maminky), z domácího prostředí, které jim bylo známé, přichází do školky, kde je vše nové (paní učitelka, třída, hračky, režim, spolužáci). Od učitelů se tedy vyžaduje především porozumění a trpělivost, přičemž by jejich přístup k nemocnému dítěti měl odrážet respekt k osobnosti dítěte, k jeho potřebám a případným zvláštnostem. Důležitá je i ochota a otevřenost.

„První rok ve školce byl náročnější, učitelky nechtěly pochopit, že se k synovi mají chovat jako k ostatním dětem, nedělat mu žádné úlevy a nevyčleňovat ho z kolektivu. S tím jsme bojovali celý školní rok, neustále na něm něco hledaly (že je neposedný, nezvladatelný, potom zase že je moc klidný a mají strach, aby mu jiné dítě neublížilo, atd.). Na jejich nátlak jsme museli se synem k psychologovi. Ukázalo se, že je zcela v pořádku, normální inteligentní dítě s vývojem adekvátním věku. A najednou byl klid! Naštěstí byl také konec školního roku a v tom dalším syn dostal nové učitelky, které jsou naprosto v klidu a nemají s ním sebemenší problém.“

Adaptace na školku: jak dítěti pomoci, aby si snáze zvyklo?

Nástup do mateřské školy je pro každé dítě významným přechodem v procesu socializace. Ze známého, rodinného prostředí přichází do zcela nového světa četných a poměrně složitých sociálních vztahů. Jak dobře víte z praxe, mezi dětmi jsou značné individuální rozdíly co do míry i způsobu vyhledávání sociálních kontaktů.

Pro dítě s chronickým onemocněním má kolektiv v mateřské škole stejně nenahraditelný význam jako pro zdravé děti. Jeho situace je ovšem o to složitější, že mnohdy nemá stejné podmínky jako jeho zdraví vrstevníci, a vnímá-li tyto rozdíly jako výrazné, ovlivňuje to jeho představy o mateřské škole.

S nástupem do mateřské školy se musí adaptovat nejen na nové podmínky trávení průběhu dne, ale také na změny, popř. omezení, které si žádá jeho onemocnění v novém prostředí. Začlenění do kolektivu mu dává prostor ověřit si dosavadní zkušenosti a získávat nové v širší sociální skupině. Setkává se s reakcemi okolí a učí se je zpracovávat a vyhodnocovat.

V této situaci je důležité, jaký postoj k němu zaujmou učitelky a jakým způsobem ho uvedou (představí) do kolektivu ostatních dětí. Je vhodné navázat úzkou spolupráci nejen s rodiči dítěte s diagnózou epilepsie, ale i s rodiči ostatních dětí.

Děti předškolního věku velmi citlivě vnímají společná pravidla skupiny (třídy), která si vytvářejí ve spolupráci s učitelkou, a hlídají si jejich dodržování. Zároveň však velmi dobře přijímají odlišnosti ostatních dětí a nepovažují je za zásadní. Obvykle berou dítě se znevýhodněním takové, jaké je. Předškoláci si bez problému zvykají na rozdílné potřeby, které s sebou nese chronické onemocnění jednoho z nich, přijímají je často jednoduše jako součást třídních pravidel. Vztahy ve skupině dětí tak mohou dítě s epilepsií (i jeho rodiče) významně podpořit. Problematické je, jestliže se dítě dostane do pozice outsidera, která se postupně ustaluje. Příčinou může být jeho případné nápadně zdrženlivé nebo agresivní chování. Významným prostředníkem je zde pedagog a způsob jeho prezentace, přístup k dítěti s epilepsií a ostatním dětem.

Nově diagnostikovaná epilepsie

Pokud dítě přichází do MŠ s již diagnostikovaným onemocněním, je možné předem zvážit možnosti a podmínky. Případná těžší adaptace na školku pak může být mylně přičítána právě onemocnění. Dítě bývá již zvyklé na změny, které si jeho stav vyžaduje. Projeví-li se u něj nemoc až během docházky, je nutné stejné vyhodnocení situace jako v prvním případě, ovšem s tím rozdílem, že dítě má za sebou prvotní adaptaci na nové podmínky předškolního zařízení. Nová diagnóza epilepsie by měla být začátkem vzájemné spolupráce mezi školkou, tedy učitelkami, a rodiči, popř. i odborným lékařem.

Specifika edukace žáků s epilepsií na ZŠ/SŠ

„Pátá třída byla peklo, začala jsem alarmovat neurologii, že takto to dál nejde. Převzal nás jiný lékař. V květnu Vaškovi změnil léčbu. A pro nás se stal zázrak. Od července 2016 jsme pozorovali obrovské změny. Vašek byl bez záchvatů a vracel se mu život. Byl živější, usměvavý. Do školy jsme se začali připravovat už v srpnu 2016 a září bylo úplně v pohodě. I učitelé mi psali, že vidí obrovskou změnu. Z matematiky měl nového učitele, který na to, že má Vašek individuální plán, nebral žádný zvláštní ohled, a dokonce nyní na konci šesté třídy Vašek bojoval mezi 1 a 2. A to jsem si myslela, že bude muset jít do pomocné školy.“

Pro potřeby resortu školství jsou žáci se záchvatovými onemocněními, tedy i s epilepsií, zařazeni do skupiny dětí se zdravotním oslabením. Ve věku povinné školní docházky jsou vzdělávány ve všech institucích vzdělávací soustavy České republiky (viz též úvod kapitoly Dítě s epilepsií a vzdělávací instituce). V českém školství se rozvíjejí formy integrované výchovy pod heslem „od začátku společně“. Požadavek na společné vzdělávání žáků znevýhodněných a tzv. intaktních (bez znevýhodnění) vychází z poznatku, že toto společné vzdělávání výrazně zvyšuje úspěšnost procesů komunikace, která je předpokladem samozřejmosti společného života lidí zdravotně znevýhodněných a zdravých. Tato komunikace by měla ideálně probíhat intenzivně právě v předškolním a školním věku. V tomto věkovém období se nejsnáze vytvářejí základy, které v pozdějším věku odbourávají zaujatost, nejistotu, odmítání a strach ze vzájemného společného života, resp. jim v ideálním případě ani nedovolí vzniknout.

Jak jsme si vyložili výše, pokud se dítě s epilepsií vyvíjí duševně přiměřeně svému věku, není žádný důvod k tomu, proč by nemohlo chodit do běžné základní či střední školy. Nezbytně nutná je dobrá komunikace mezi rodiči a pedagogem. Klid a vzájemná důvěra jsou v situaci, kdy se během školního vyučování mohou objevit záchvaty, naprosto nezbytné.

V rodinách dětí s epilepsií panuje často strach. Strach z toho, jak bude probíhat nemoc, strach před dalším záchvatem, strach z úrazu a další. Vlivem přílišného opatrování jsou nemocné děti někdy vychovávány jakoby „ve vatě“, převládá u nich pasivita, nesamostatnost a velká úzkostlivost. Dítě žije s pocitem, že mu je ponecháno jen malé množství autonomie, a výsledkem bývá „naučená bezmocnost“ (já nemohu sám, nezvládnu to, musím být stále pod dohledem). Je těžké se takového nastavení později zbavit. Úkolem rodičů, ale i pedagogů je proto správně individuálně vyvažovat ohledy na faktická nebezpečí a omezení, jež s sebou nese situace dítěte, a potřebu dát dítěti pocítit samostatnost, nezávislost, úspěch dosažený vlastním přičiněním.

Začátek školní docházky přináší dítěti nové, učební činnosti, klade vyšší a vyšší požadavky na poznávací procesy, paměť, pozornost, vytrvalost a sebeovládání a rozvíjí tyto procesy, schopnosti a vlastnosti. Velmi důležitá je připravenost školy na přijetí dítěte s epilepsií, a to po stránce prostorové, odborné i z hlediska organizace. Pedagogové, kteří budou pracovat s dítětem s touto diagnózou, musí být seznámeni s problematikou epilepsie. Měli by vědět, jaká úskalí epilepsie může přinášet jak co do zvládání učiva, tak i ohledně utváření jeho vztahů s vrstevníky, rozvoje jeho sebehodnocení a formování jeho celkového životního nastavení.

Postavení učitele ve vzdělávání žáků s epilepsií

Pedagogové, kteří pracují s dítětem s epilepsií, by měli znát základní projevy a průběh jednotlivých epileptických záchvatů, zásady první pomoci a také potíže, které se mohou vyskytnout při práci s těmito dětmi. Je důležité, aby třídní učitel žáka s epilepsií věděl, co tato diagnóza obnáší i jakým způsobem reagovat.

V některých případech větší děti či dospívající už mohou sami poznat, že se blíží záchvat, a mohou učitele upozornit. V případě blížícího se záchvatu je dobré dítě uklidnit, odstranit předměty, o které by se mohlo poranit, a případně zajistit pomoc druhého dospělého. Po záchvatu bývají děti unavené, vyčerpané a někdy i usínají. Učitel by tedy měl nechat žáka odpočinout. Pokud je to jen trochu možné, je vhodné žáka s epilepsií nevystavovat v průběhu záchvatu očím ostatních spolužáků. Jestliže to situace neumožňuje, je důležité poté se spolužáky situaci probrat, vysvětlit ji a případně je uklidnit, zejména když se jedná o typ záchvatu s výpadkem vědomí a s křečemi celého těla.

Zvýšená individuální péče učitele či mírnější klasifikace může skrývat nebezpečí v tom, že to budou spolužáci chápat jako nespravedlivé nadržování žákovi ze strany učitele. Nemocný žák zase může považovat učitelovu mírnost za souhlas ke každé nedbalosti. Je tedy na učiteli, aby zvolil co nejvhodnější přístup, který žákovi pomůže a zároveň bude spravedlivý i k ostatním dětem. Mnoho dětí a dospívajících s epilepsií si uvědomuje, že mají určité potíže, které ostatní nemají, a proto se někdy snaží upoutat na sebe pozornost a získat uznání ne zcela vhodným jednáním. Pedagog by měl tedy u žáka s epilepsií podporovat pocit, že má sílu své potíže překonat, a zároveň vědomí, že je vždy nablízku někdo, kdo mu pomůže. Velmi důležitým úkolem pedagoga je co nejlépe žáka s touto diagnózou motivovat k učení. Předpokladem je, aby učivo bylo pro žáka pochopitelné a jasné.

Pro učitele je zásadní vymezení míry postižení kognitivních schopností žáka, znalost profilu zachovaných schopností, zejména pokud by byly narušeny kompetence, které mají nějaký vliv na školní práci. Nezbytná je i analýza typického způsobu emočního prožívání a pohotovosti k určitému způsobu reagování. Takové způsoby mohou být leckdy posuzovány jako porucha chování, ačkoliv jí nejsou. Učitel by měl zdravotně znevýhodněné dítě přijímat takové, jaké je, a nenechat se ovlivnit soucitem ani případnými, někdy těžko řešitelnými obtížemi. Měl by mít k dispozici dostatek informací o jeho zdravotním stavu i výsledky psychologického vyšetření. Dalším krokem k úspěšnému výchovnému a výukovému vedení je i konzultace se speciálním pedagogem, který v případě potřeby pomůže při volbě vhodných pomůcek a didaktických postupů (viz také kapitola Podpůrná opatření). Naprosto nezbytná je úzká průběžná spolupráce s rodiči.

Tak jako u jiných žáků, ne-li ještě víc, by měl být důraz kladen na úctu k dítěti (dospívajícímu), respekt, důvěru, orientaci na jeho vnitřní aktivitu, tvořivé síly, vlastní prožitky a zkušenosti. To, jak se žák ve třídě cítí a jak svůj pobyt v ní prožívá, má z hlediska úspěšnosti jeho vzdělání klíčový význam. V první řadě se musí cítit spokojený a v bezpečí, teprve poté se může zdravě rozvíjet a efektivně učit.

Žákovi je třeba poskytnout dostatek času nejen na práci, ale také na aktivní odpočinek. Pokud zůstává dítě ve škole i odpoledne, je dobré se domluvit s rodiči, jaké aktivity jsou pro něj vhodné. Při všech činnostech by měl být brán ohled na schopnosti a výdrž žáka s epilepsií. V žádném případě by neměl být přetěžován. Na druhou stranu by neměl být příliš ochraňován, měl by mít možnost dělat vše, co dělat může. Třebaže některé aktivity nejsou pro děti či dospívající s epilepsií vhodné, je řada jiných, které je mohou bavit, obohacovat a rozvíjet. Patří mezi ně hra na rozličné hudební nástroje, zpěv, tanec, výtvarné činnosti, ruční práce, ale také spousta sportovních a dalších aktivit (viz též kapitola Jak může vypadat volný čas dítěte s epilepsií).

V neposlední řadě je důležité vhodným způsobem informovat o epilepsii dítěte jak jeho spolužáky, tak i jejich rodiče, ale též další pedagogy, kteří přijdou s žákem do styku, včetně družinářky, pokud dítě chodí do družiny. Je možné a žádoucí dojednat např. návštěvu odborníka ze speciálně-pedagogického centra, který všechny zúčastněné s epilepsií důvěrně seznámí. Pro rodiče ostatních žáků lze uspořádat třeba tematický večer o epilepsii s promítáním dokumentárního snímku o epilepsii. Sociální pracovníci Společnosti E či jiné organizace vám případně rádi pomohou s přípravou. Jako zdroj informací vznikl mj. edukační balíček pro pedagogy Nebojte se epilepsie na http://www.spolecnost-e.cz/.

V případě zájmu o besedu nebo školení o epilepsii se může pedagog nebo i rodič na nás také obrátit a domluvit vše potřebné.

Pochopení všech aspektů epilepsie na straně všech zúčastněných bude ku prospěchu všem a může významně pomoci začlenění žáka do třídního kolektivu.

Vliv epilepsie na proces edukace

Jako každé jiné somatické onemocnění nepůsobí epilepsie jen na tělesný stav žáka, ale ovlivňuje také jeho aktuální prožívání, z toho vyplývající chování a výkon ve škole. Epilepsie může mít stejně jako jiná chronická onemocnění značný dopad na proces edukace, některým dětem a dospívajícím přináší určitá omezení a působí potíže. Proces edukace je ovlivňován nejen samotným onemocněním, ale také užíváním antiepileptik. Antiepileptika jsou základem léčby epilepsie, brání rozvoji nemoci, avšak na druhé straně mohou mít i určité nežádoucí účinky, které se mohou projevit taktéž ve vzdělávání. Pozitivní hodnota léčby nicméně v každém případě převažuje nad jejími možnými drobnějšími méně příznivými důsledky. Vynechání léků by podstatně zvýšilo riziko vyvolání záchvatu a další progresi choroby.

Než se podíváme na různé možné dopady epilepsie i léků proti ní na to, jak si žák vede ve škole, chceme vám připomenout, že tato choroba má řadu rozličných podob a u různých jedinců probíhá velmi různě. Je mnoho žáků s epilepsií, kteří žádné z níže popsaných problémů nemají.

Pokud epilepsie působí žákovi obtíže v oblasti somatické, jde nejčastěji o zvýšenou únavu a celkové oslabení, s nimiž se setkáváme zvláště u dětí nebo dospívajících s častými epileptickými záchvaty. Může se také stávat, že žáci s chronickým onemocněním častěji chybí ve škole v důsledku možného zhoršení zdravotního stavu, kvůli potřebě kontrolního vyšetření nebo hospitalizace. Pokud je absence častá, má za následek, že žák musí dohánět probírané učivo, a tím je na něj vyvíjen větší tlak. V případě výskytu nočního epileptického záchvatu se může stát, že žák s epilepsií je v prvních vyučovacích hodinách unavenější, malátný nebo ospalý. Někteří rodiče tuto situaci řeší tak, že jej ten den raději nechají doma, aby mu umožnili odpočinout si a nabrat síly.

Obecně lze konstatovat, že po stránce psychické mohou žákům s epilepsií komplikovat život poruchy vnímání, pozornosti, paměti, myšlení, řeči a učení. Onemocnění centrálního nervového systému se může projevit odchylkami v oblasti jednotlivých psychických funkcí. Projevují se narušením příjmu, zpracování a uchování informací. Záleží ovšem vždy na typu epilepsie a na tom, nakolik úspěšně je nemoc léčena – jak jsme si řekli, zdaleka ne u všech dětí a dospívajících se tyto potíže výrazněji projeví.

U některých žáků s epilepsií může v důsledku onemocnění docházet k poruše vnímání. Pokud se u dítěte tyto obtíže objeví, je ve svém výkonu pomalejší a snáze unavitelné, ať už v důsledku samotných epileptických záchvatů, nebo vlivem užívání antiepileptik, jejichž nežádoucím účinkem může být i narušení kognitivních funkcí, tedy právě i vnímání.

Pozornost a soustředěnost na určitý předmět nebo činnost je u každého z nás podstatně ovlivňována zdravotním stavem, zájmem a vlivy vnějšího prostředí. U dětí a dospívajících s narušenou pozorností a obtížemi soustředit se po delší dobu na školní práci je doporučováno činnosti častěji měnit, dát během vyučovací hodiny žákovi prostor, aby si chvilku odpočinul, nebo ho zapojit do jiné činnosti, např. rozdání sešitů spolužákům.

„Lukáš pod vlivem záchvatů zapomínal vše, co se naučil. Neustále jsme se učili učivo od znova, každý den jsme nad tím seděli. Největším problémem byla matematika, násobilku jsme se učili neustále dokola. V psaní byl velmi pomalý, nestíhal tempo třídy. Problémem bylo i začlenění do třídy a to trvá dosud. Hodně mi pomohli učitelé, posílali mi ofocené učivo a já pak doma Lukášovi vše lepila do sešitu.“

Paměť jakožto kognitivní funkce úzce souvisí s pozorností a vnímáním. Pozornost žáků s epilepsií může být snížena a jejich pamětní výkony mohou být nevyrovnané. Příčinou je záchvatová povaha onemocnění spojená se zmíněnou větší unavitelností. Myšlení bývá u některých žáků s epilepsií méně pružné, zpomalené, poměrně častým rysem je také nižší spontaneita a snížená schopnost adaptace na nové podněty. Nápadnosti v chování mohou být vyvolány mimo jiné nepříjemnými reakcemi ostatních lidí a jejich odmítavým postojem. Poruchy paměti, myšlení, někdy též chování rovněž patří spolu se zvýšenou únavou k nežádoucím účinkům antiepileptik.

U žáků s epilepsií se mohou pedagogové setkat i s poruchami učení, ale opět platí: Není pravidlem, že žák s epilepsií bude trpět SPU (specifickou poruchou učení). V sešitech dětí s epilepsií také můžeme občas pozorovat různou velikost písmen, případnou neobvyklost jejich tvarů nebo nápadné zdůrazňování jednotlivých slov. Někdy se stává, že se u dítěte při psaní dostaví krátké zahledění, tzv. absence; dítě ztrácí na okamžik vědomí a to, co napsalo, pohybující se rukou rozmaže nebo v psaní nevědomě pokračuje. Se všemi těmito projevy je možné se setkat nejen v písmu dětí s epilepsií, ale i v jejich kresbě.

Jak jsme tuto kapitolku zahájili, tak ji také končíme: Každý žák je jiný. U každého dítěte či dospívajícího s epilepsií probíhá nemoc jinak. Není tomu ani zdaleka tak, že každý žák s epilepsií, kterého ve své praxi potkáte, bude mít některé z výše popsaných obtíží.

Význam školního prostředí

„Když jsem od šesté třídy byla na jiné škole, tak to tam bylo úplně jiné. Děti se mi nesmály, i učitelé byli skvělí. Ve třídě jsme bývali dobrá parta, chodili jsme do kina, do parku, na výlet nebo domů ke spolužákům, kteří bydleli ve městě. Bývala legrace.“

Školní docházka přináší dítěti nové vztahy – k učiteli i ke spolužákům. Spolužáci získávají pro dítě značný význam, vytvářejí se kamarádské a přátelské vztahy, ale také vztahy charakterizované antipatií, soupeřením, agresivitou. Dítě se učí různým formám sociální interakce a komunikace s učiteli a spolužáky.

Ve školním věku, charakteristickém stupňujícími se požadavky na výkonnost a socializační schopnosti, se u dětí s epilepsií může vyskytnout mnoho problémů ve škole i mimo ni. Pro socializační vývoj dětí nemocných či zdravotně znevýhodněných jsou důležité jejich zkušenosti s vrstevníky. Ve škole dochází ke konfrontaci dítěte s diagnózou epilepsie se spolužáky. Dítě (dospívající) se naučí chápat, že má omezenější kompetence, odlišnou sociální roli; někdy získá i zkušenost s odmítáním či negativním hodnocením zdravými vrstevníky.

V dětském věku je přizpůsobení novému prostředí i osvojení potřebných sociálních dovedností snadnější než v dospělosti. Starší dítě, a obzvláště dospívajícího už může silněji deprimovat představa, že se může náhle dostavit určitá bezmocnost, kdy je vyřazen z kontaktu se společenským prostředím, a navíc působí v tomto okolí rozruch. Děti či dospívající dají někdy nemocnému spolužákovi pocítit své překvapení nebo nelibost nad jeho chováním a zahánějí jej do společenské izolace. Zdravotně znevýhodněné děti a dospívající touží po přátelských vztazích stejně jako jiní. Je pro ně důležité hlavně to, aby se jim ostatní nevysmívali, všímali si jich a byli ochotni dělat to, co mohou i oni. Proto je důležité o nemoci ve třídě mluvit, aby ostatní ke svému spolužákovi přistupovali otevřeně, s pochopením a pomocnou rukou.

Ještě pár praktických tipů

Podávání léků dítěti

Pokud je třeba, aby dítě s epilepsií užívalo během dne léky (např. polední dávku), domluví se rodiče se školou, která jejich podávání dítěti zajistí. O domluvě mezi rodiči a školou se vyhotoví písemný záznam (podepsaný oběma stranami). Písemný záznam může obsahovat žádost rodičů nebo smlouvu mezi školou a rodiči. Jeho vzor najdete na http://katalogpo.upol.cz/socialni-znevyhodneni/podpora-socialni-a-zdravotni/4-8-3-podavani-medikace/.

Učitelé, kteří budou podávat léky, musí být poučeni a proškoleni ve způsobech podání (v aplikaci) konkrétního léku. Rodiče pak musí zajistit a předat škole léky a dále je nosit v pravidelných intervalech. V případech nekompetentnosti rodiče je vhodná domluva přímo s lékařem. Vhodné je též vést deník, ve kterém jsou záznamy o podání léku (je uvedeno kdo, jaký lék a kdy podal a podpis osoby, která lék podala).

Jak zajistit dítěti ketogenní dietu?

Jestliže dítěti lékař doporučil ketogenní dietu nebo jiný zvláštní typ stravování, může si dítě buď nosit jídlo z domova, nebo mu může stravu zajišťovat školní jídelna. Rodiče se se školou domluví na postupu, případně o něm uzavřou i písemnou smlouvu. V manuálu Katalog podpůrných opatření, vypracovaném Univerzitou Palackého v Olomouci, se píše: „Poskytnutí stravy přímo školní jídelnou představuje veřejnou službu a posiluje prvek nediskriminace. Je tedy vhodné, aby škola byla otevřená této možnosti.“

Když se náhle zhorší prospěch žáka s epilepsií, jak ho vhodně podpořit?

Kdykoli se u žáka s epilepsií vyskytne oslabení kognitivního výkonu, oslabení paměti nebo jiný deficit ovlivňující jeho schopnost se učit, je vhodné upozornit rodiče, kteří by měli hledat příčiny nastalé situace a její možné řešení s ošetřujícím neurologem. Dále je namístě konzultace se školským poradenským zařízením, tedy PPP (pedagogicko-psychologická poradna) nebo SPC (speciálně pedagogické centrum). Speciální pedagog vám pomůže vypracovat plán na úpravu rozsahu a obsahu učiva, tak aby bylo pro žáka s epilepsií zvládnutelné. Nejspíše pomůže také úprava rytmu práce žáka, možnost odpočinout si (např. krátké posezení v klidnějším místě třídy).

Co když ostatní spolužáka s epilepsií nepřijímají?

„Syn ráno padal, v ruce nic neunesl, trpěl až třiceti záchvaty denně. Vydával zvuky a ve škole začala šikana. Od dětí, které ho měly do té doby rády. Kuba to vůbec nechápal, nechtěl chodit do školy a já ho vždy objala, vysvětlovala mu to a říkala mu, že vše zvládneme, že se lék najde. Nemohl navštěvovat své oblíbené kroužky, nastalo pro něj i pro mě obrovské peklo.“

Pokud zjistíte, že kolem žáka s epilepsií panuje ve třídě nesoulad, že stojí stranou třídního kolektivu, protože ho ostatní odmítají, či v nejhorším zaznamenáte začínající šikanu, je namístě neprodleně jednat. Pedagog může začít sám intenzivněji pracovat s celou třídou na zlepšení (např. hodinu týdně věnovat aktivitám pro zlepšení klimatu ve třídě). Vhodné je také informovat školního psychologa a začít se třídou soustavně pracovat společně s ním. Psycholog může podle potřeby rovněž zahájit individuální práci s žákem samotným i s těmi, kteří ho nepřijímají či jsou aktéry vyvolávajícími tyto situace. Je-li to vhodné, lze zapojit také pracovníky primární prevence, kteří jsou odborníky na rizikové chování. Mělo by v těchto situacích platit pravidlo, aby se pedagogové sami nepouštěli do odborné práce se třídou, ale kontaktovali výše uvedené odborníky, kteří rádi pomohou při nesouladu v kolektivu a také vhodně doporučí podporu žákovi se SVP.